Smog není nový úkaz. V důsledku několikadenního smogového ochromení, které se odehrálo v padesátých letech v Londýně, zemřelo několik tisíc lidí. Aby opět nedošlo k takové katastrofě, stojí za to se podívat, jak si s tímto problémem poradili Londýňané.
Dějiny jsou jedna z nejpraktičtějších věd – díky nim se můžeme poučit z chyb ostatních, aniž bychom se jich museli dopustit sami. Koneckonců je lepší se dozvědět, jak si někdo řadu let před námi poradil se stejným či podobným problémem, než abychom sami vymýšleli řešení a učili se vlastními chybami. Když se dnes podíváme na Ostravu nebo jiná česká města, v nichž znečištění vzduchu překračuje veškeré limity, tak si můžeme všimnout, že ve velmi podobné situaci se nacházel Londýn před více než 60 lety.
Těsně po druhé světové válce bylo třeba si vyhrnout rukávy a pustit se do práce. Po několik let Evropané vydávali peníze jen na vojenské operace, takže návrat ke stabilnímu hospodářství vyžadoval značné úsilí. Proto se začaly rychle stavět továrny a lidé začali tvrdě pracovat. Vzhledem k tehdejším znalostem a pracovnímu tempu si moc nelámali hlavu tím, jakým způsobem se energie získávala. Nejjednodušeji, nejrychleji a nejlevněji se mohla získat spalováním uhlí. A stejným způsobem se také topilo v domácnostech. Padesátá léta jsou navíc obdobím velkého rozvoje automobilové dopravy – na ulice Londýna zavítal dosud neznámý úkaz – pouliční zácpy. Na důsledky nebylo třeba dlouho čekat.
Začátkem prosince 1952 nastaly v Londýně specifické povětrnostní podmínky. Zaprvé teplota ze dne na den značně klesla. Předchozí den bylo jasno a dost teplo, takže vznikla velmi hustá mlha. Lidé tento pokles teploty a zvýšení vlhkosti velmi pocítili, takže začali ve svých domovech intenzivně topit. K tomu používali hlavně nekvalitní uhlí. To všechno se stalo 4. prosince, ve všední den, kdy na plné obrátky pracovaly továrny a na ulicích čadila auta. Další den Londýňané zažili šok. Probudili se do neproniknutelné tmy. Vzhledem k netypickým povětrnostním podmínkám se veškeré nečistoty ve vzduchu spojily s mlhou a vše se kvůli teplotní inverzi drželo u země. Takže při každém nádechu lidé vdechovali obrovské množství škodlivých látek.
To způsobilo velký zmatek ve městě. Lidé začali kašlat a dostávali infarkt. Takové množství znečištění v organismu se rychle rozšiřovalo – z plic se dostávalo do krevního oběhu. Ozvaly se všechny zdravotní potíže – když někdo měl astma, alergii, rakovinu plic, chronickou obstrukční plicní nemoc (dříve známá jako chronická bronchitida), problémy se srdcem nebo tlakem, tak to všechno se teď mnohonásobně zesilovalo. Smog byl však tak hustý, že na několik dní zablokoval provoz na ulicích. Záchranky přestaly vyjíždět k pacientům. V této době zemřely 4 tisíce lidí a dalších 8 tisíc během několika dalších týdnů na různé komplikace spojené s příjmem takového množství škodlivého vzduchu.
Po několika dnech se počasí samozřejmě změnilo, lidé nejezdili auty a omezili topení uhlím – zase se všechno vrátilo do normy. Avšak několikadenní ochromení města a tak velké množství obětí jim na dlouho utkvělo v paměti a nenechávalo v klidu. I když neměli profesionálních výzkumy, které máme dnes k dispozici, věděli, co je třeba udělat. V roce 1956 přijali zákon o čistém vzduchu, díky němuž se značně zlepšila kvalita vzduchu v Londýně i v celé Velké Británii. Dosáhlo se toho především omezením spalování uhlí a přestěhováním některých výjimečně škodlivých podniků za město.
Před 60 lety si Britové ve své zemi uměli poradit s problémem smogu. Je zapotřebí taková tragédie, jaká se udála v Londýně, abychom také my uviděli problém, který nás obklopuje? Zkusme vyvozovat závěry z dějin, nikoliv z vlastních chyb.